Memoriál MUDr. Josefa Podmolíka v ½ maratonu
Silníční běh - 21,0975 km
Tento závod jsem si původně chtěla zaběhnout celý, ale vzhledem k frekvenci mých běhů – tréninků, mi to přišlo jako úlet, tak jsem se domluvila se sestrou a tento závod jsme si zaběhly ve štafetě – každá půlku.
Mělo nás jet víc, ale nakonec jsme jely jen my dvě samy. Nevadí, alespoň jsme se nemusely starat o děti.
Rozhodlo se, že Eva poběží první polovinu a já druhou. Na startu byla dobrá nálada, potkaly jsme pár známých a taky s překvapením zjistily, že na startu stojí několik běžců z Keni. Fajn, možná poběžíme rychleji J (říkám si, ale je to blbost).
Závod má celkem 7 kol. Eva první kolo přibíhá se super časem, tak si říkám, že to snad pod tu 1:45 dáme (to byla taková motivace).
Pak už se jdu chystat do auta a utíkám na místo předávky, kde jsme se domluvily, že si předáme čip, který slouží jako štafetový kolík.
No musím říct, že se mi neběželo nic moc…Jsem teď zvyklá běhat s kočárkem a to je panečku jiné tempo, než na závodech J. Takže jsem funěla jako blázen a myslela si, bůh ví jak rychle neběžím. Do cíle jsem doběhla v čase 1:46. Podle výsledků jsem zjistila, že ségra zaběhla všechny kola rychleji než já, což mě trochu zdrtilo a zároveň vymotivovalo k lepším výkonům. Už teď si říkám, že musím začít pořádně makat!!!
Ale i tak super závod. Hlavně že se člověk k něčemu dokope, nasaje tu závodnickou atmosféru a dá si trochu do těla a to my jsme udělaly.
Ještě, že jsem běžela jen tu půlku půlmaratonu, protože celé bych to fakt asi nedala, a jestli ano, tak s úplně příšerným časem.
Jediné, co bylo negativní bylo to, že jsme jako štafeta nedostal nikdo žádné občerstvení. Ani čaj, což mi přijde za startovné 300,- za štafetu trochu chabé.
No na štěstí jsme to domů neměly daleko, tak jsme sedly do auta a jely domů.
Už teď se těším na další závody.
Iv.