ČSOB Bratislava Marathon
Běh - 42,195 km
Na již avízovaný maraton jsem se připravovala poslední měsíc důkladně. Od zvýšení objemů, tvrdé (pro mě nepředstavitelné) dřiny na dráze až po perfektní péči u mé dvorní fyzioterapeutky Jitky Stehlíkové jsem udělala já i jiní (oni vědí) dost. Takže na startovní čáru jsem se postavila s čistým svědomím, že z mé strany splněno. S Tomem Neradilem jsme ještě před startem vychytali super startovní pozici a v 10hod bylo odstartováno. V popředí, přesto rozčarovaná kolik lidí, ať už z ½ maratonu či štafetových běhu ohodnotí své schopnosti tak dobře, že se postaví v takové blízkosti startovní čáry. Po prokličkování pomalejších a městských ulic se všichni vydáváme na Nový most a hurá směle pryč z města (aha městský maraton). Na pátém kilometru začínám pomalu hodnotit. Jako výhodu, začínám vidět hromadný start pro více distancí. Není od věcí se někomu schovat za záda, že. Navíc určitý kontakt s běžci není taky špatná věc. Trať zatím rovinatá (ten náběh na most bude v druhém kole bolet, to vím již teď), slušný asfalt a lidi kolem. Běží se hezky a 10.km ukazuje 40:20. Říkám si parádička, pohodička. Fajn náladu mi ještě utvrzuje domněnka, že běžící žena přede mnou je Katalin Farkas. Od 11.km jí teda pronásleduji a spolu i vbíháme do ulic Starého města. Moc příjemné skandování od fandících i kolem jdoucích „baby do toho“. Jenže mě hlavou šrotuje, jestli jsem začala dobře. Předbíhat tuto maďarskou ostřílenou maratonskou běžkyni na 20.km…ale její tempo je na mě trochu pomalé a před půlkou jí předbíhám. O.K., tak půlka za mnou, čas 1:26:50, je to dobré. Nic netušící zatím kličkuji uličkami města (neuvěřitelná opičí dráha) a říkám si raději z města a dlažby pryč. Jenže nějak jsem přitom městském zmatku zapomněla, že po půlce odpadla i značná část běžců z tratě, a tak doslova osamocena nabíhám na most (bolí, já to věděla) do 23.km. Sama běžím po dvouproudovce směr Petžalka (pěkný komfort, kolikrát v životě se mi tohle poštěstí) a začínám ždímat unavený mozek…od otočky tedy 28.km se vítr otočí a nikdo nikde v dohledu, tedy kromě mé rozvázané tkaničky (zatím řešit nebudu), ulítávajícího startovního čísla z mé hrudi (připínám nešikovně za pochodu…pitomý připínáčky, pitomý vítr, pitomý trojky) a plápolajícího těžkého balónku na 26.km, který mě v jeho zápase s větrem stačí ještě ťuknout do hlavy. V záchvatu beznaděje se tomu začínám všemu smát a to bude ještě hůř. V dáli vidím postavu, které evidentně běžet nejde a vyčkává. Jéé, takový tričko má Tom, panebože ať to není Tomáš. S blížícími metry vím, že je to on, spěšně mi říká, že nevydržela noha a já divně nalomená opouštím 27.km. Sakra, sakra. Na 28.km se trať pomalinku stáčí doleva směrem k městu a do mě se začíná opírat vítr. Moje já a mých 55kg začíná svádět nelítostný boj. Napřed mezi sebou a pak s počasím. Do toho začíná sněžit. Na 30.km vytahuji gel (nevyzkoušený při závodě) a je mi to všechno už nějak tak šumák. Za pět dvanáct. Během chvíle zmobilizuji síly i myšlenky. Další vzpruha přišla s informací od pořadatelů, že jsem 4. žena…sakra to jsou i slušný peníze, ale tak vysoko jsem se v prize money nedívala. Začínám odpočítávat…8km, co to je, nebudu přece hledat problémy, kde nejsou…na cyklostezce fouká do tlamičky, nevadí, nevadí ještě 6km…most Apollo, boha slunce nemilosrdně přejmenuji na boha vichru a říkám si, že Dunaj je fakt širé moře…3km do cíle, opět opičí dráha, ostré zatáčky a divně natáhnutá trať v centru…dlažba, zatáčka, vítr, kopeček, zatáčka a zase vítr (sakra funět ve městě už nemá)…mrknu na hodinky…1km do cíle, upisuji se ďáblu ještě potem, za 500m i krví…tak co…bolí to, sakra to bolí, ale zadkem ještě hejbnu neee…jooooo 2:59:52. Jooo dvě Keňanky a jedna Maďarka přede mnou. Jo, jo a už nepřemýšlím, už to jde všechno kolem, jen si to užívám. To místo, to, že jsem pod tři, to že to dneska sakra bolelo a zároveň jsem ráda, že mozek rychle na to zlé zapomene a že pokud to půjde, bude se bojovat dál!
A zde o tom, že dnešní závod byl opravdu těžký i pro ty nejlepší.
