INOV-8 Hostýnská osma
Nesilniční běh - 58km
Tak tento trailový závod jsem měla v merku již od jara. Lákala mě délka, lákaly mě Hostýny a hlavně vyzkoušet zase něco nového, protože běhy po silnici začínají být pro mě trochu nuda. Líbila se mi pěkná prezentace závodu a hlavně jsem chtěla podpořit kamaráda a organizátora celé akce Lukáše Tomčíka. Že to bude mazec, potvrzoval nejen profil trati, ale i délka závodu 58km, kterou jsem nikdy souvisle neběžela. Plánovala jsem těžkou přípravu, ale místo polykání kiláků jsem tři týdny před závody polykala antibiotika, homeopatika a bůhví co ještě, jen abych se ze všech onemocnění vzpamatovala. A tak na start nastupuji bez přípravy, ale s odhodláním, že ty kopce zdolat sakra musím. Prezentovat Rudou hvězdu jsem se nakonec odhodlala jen já s Oldou. V osm ráno za doprovodu vytrvalého deště a dalších 300 závodících jsme vpuštění do hostýnských hvozdů. Hned od začátku je to pěkně zostra, a tak volím svou novou horskou taktiku do kopce pomaleji a mé milované seběhy pouštím hlava nehlava s Oldou po boku. Pěkně nám to odsejpá do kopce z kopce do kopce, a tak bez problému zdoláváme ostrou Čerňavu, zříceninu Obřany, kde při menší vracečce zjišťujeme, že jsme asi v prví desítce a já mám zatím pozici první ženy. S radostí se tedy rozbíháme přes Klapinov na Rusavu a Pardus a já si plánuji, že pozici bych si mohla udržet, pokud se nic nestane..., ale ono se vždy něco stane. A tak rozradostněná, že mě běh baví, že je to fajn i přes ten děsnej slejvák, že mi kolena drží a není problém, kecám a pádím na Rusavu. Ovšem pozdě jsme zaregistrovali, že na Rusavu sice běžíme, ale po červené a na Čecher. Po 3km sešupu se tedy s Oldou obracíme a hurá zpět zdolat Pardus. Nasupeně ho sice vyjdu, ale jsem divně nalomená…minimálně dvacetiminutová ztráta a zbytečné vysílení se musí někde projevit a taky, že jo. Předbíhám jednoho běžce za druhým a asi tři ženy…kolik jich ještě bude, netuším. Zlostně dobíháme na občerstvovačku, kde pafnu banán a letím dál. Olda mě dobíhá a společně opouštíme 22km. Naštěstí tento celkem dobře se běžící úsek zná Olda, tak to rozpalujeme pěkně zostra. Na občerstvovačce v Držkové dobíhám zatím vedoucí ženu. Opět banán a po modré letím dál na Pod Kopnou. Za mnou zůstává první žena, ale i Olda. Bez mapy se vydávám od 35km do sólo dobrodružství. Začíná silně pršet, houstnout mlha a já s malou duší běžím směr Troják. Je značně obtížné běžet, sledovat trať, koukat ještě pod nohy a přitom všem vědět, že tuhle stranu Hostýnů absolutně neznám. Konečně na Trojáku, to znamená ještě nějakých 15kiláku do cíle. Cestu na Vičanov znám, takže kritizovaný úsek zdolávám slušně a dobíhám kluky z EXTREME FETROCK TEAMu. Dobíhám na občerstvovačku na Tesáku a zjišťuji, že mi je zima, že mám děsnej hlad a že musím rychle dál. Hážu do sebe tři tyčinky asi nejchutnější polévku v životě a s kluky se vydáváme směr zlatý hřeb dne. Tím je opět Čerňava a ještě kousek výš Kelčký Javorník. Vím, že to bude náročný závěr. Vždyť v nohách mám přes 50 kiláku. Ovšem jsem překvapená, že otupělá mysl se ani nebrání vydat nohám příkaz k rychlému útoku na nejvyšší kopec Hostýnských vrchů. Pěkně mi to ubíhá a na Kelčáků už vím, že mám vyhráno. Následuje opravdu rychlý seběh dolů, při kterém předbíhám ještě jednoho závodníka a již jsem ve Dvoře. Od tama se již táhne nekonečná asfaltka k obecnímu úřadu a zároveň vytouženému cíli. Běžím, co můžu, ale cítím, že toho mám již plné kecky. Konečně slyším skandování a mě čeká poslední zatáčka s cílovou bránou a časem 7:19:27. Mám to, jsem spokojená a šťastná, navíc jsem si dokázala i přes bloudění vybojovat 1.místo v kategorii ženy a v celkovém pořadí i s týmy jsem skončila na 17.místě celkově ze 188 doběhnutých. Olda dobíhá půlhodinky za mnou v čase 7:51:16 na celkovém krásném 29.místě.
Co říci k závodu. Každopádně chci smeknout před hlavním organizátorem Lukášem. Vzít si takové břímě s takovým počtem závodících a takovou náročností na organizaci je úctyhodné. První závod bývá málokdy dokonalý…od toho jsou tu další ročníky a já věřím a zároveň fandím k pokračování. Bezvadně byly zvládnuté kontroly i bohatě zásobené občerstvovačky. Tak výbornou polévku jsem neměla pěkně dlouho. Navíc moc příjemní a ochotní lidé na všech těchto stanovištích. Výborné bylo zázemí s večerní zábavou a naprosto luxusní snídaně. Vzhledem k mému premiérovému startu na takovém závodu nemůžu kritizovat značení, protože nevím, jak to funguje jinde. Z mého pohledu byla perfektně zvládnuta orientační mapka i s profilem trati a kilometráži. Jasné a přehledné značení. Tak trochu pokulhávalo značení na trati. Občas mátla hustota označení nebo značení na rozcestích (usuzuji, že nebyla značena jedním člověkem a běžec to asi nebyl), ale od toho tu pak sloužila mapka vyfasovaná při startu. Co trať měla jistě, bylo více kilometrů než uváděných 58. Dle mého odhadu 63km (pro červené i 68km), ale na to se asi u takových závodů nehraje. Díky sponzorům pak byly slušné ceny vítězné i v tombole. Já se z mé výhry budu radovat pěkně dlouho, protože volba výběru poukázky poputuje na nějaké hezké, okaté INOV.
A co já? Já si dokázala, že to jde. Před třemi lety bych si klepala na čelo…já, běh, kopce a lesy. Dnes se mi otevřely nové obzory. Zjistila jsem, že závodní běhání není jen silnice a nekonečný asfalt, že není od věci změnit vzduch, povrch a lidi. Teď vím, že při takovém běhu se osvědčuje znalost trati a dělá hodně (nejen mých dvacet minut), že kopce u mě bolí, ale na sebězích a rovinkách si můžu urvat hodně, že je vlastně bezvadné vyběhnout, ať už prší či slunce svítí a po asfaltu to zrovna nemusí být.
