INOV-8 Hostýnská osma
Nesilniční běh - 62km
Rok se s rokem sešel a já se opět odhodlala k trailovému běhu po Hostýnských vrších. Letos to bylo ovšem ve znamení několika změn. Tou zásadní byla ta, že sem se nevydala do sólo podniku, ale po zvážení situace se rozhodla prvně na závodech jít do týmového běhu s Alešem. Další velkou změnou byla délka i trasa tratě. Během 62km se nastoupalo 2500 výškových metrů a od minulého roku mi přišlo, že pro mě přibylo i pár nepříjemných kopců (Lysina, Holý vrch). S většími obavami jsme však sledovali sobotní předpověď počasí, protože představa běhu v tropických vedrech byla pro nás zničující. Nakonec před startem prožívám malé déjà vu…zataženo, sychravo jen ten déšť je o něco přijatelnější než loni, takže jedním slovem zázrak, ale to již v osm ráno vybíháme s dalšími pěti sty účastníky do blízkých hájů a po pár set metrech již pěkně zostra do kopců. Vzhledem k tomu, že běžíme jako tým a každému z nás svědčí něco jiného, musí Aleš trpět se mnou do kopců a já se krotit ze seběhů. Nakonec super sladění přebíháme hřebeny, lesy, mýtiny, hory i doly až se objevujeme na první občerstvovačce na Chvalčově. Aleš bez váhání bere chleba se sádlem, já dávám přednost střídmější stravě a vybíháme v partě, se kterou se budeme již potkávat celé zbylé kilometry. K mé radosti se k nám přidává i „žluťásek“ Pepa Hubáček, který s námi nakonec dobíhá i do cíle, naopak zde naposledy vidíme oddílového kolegu Oldu. Ale to již ukrajujeme metry ze zříceniny Obřany a přes Klapinov a Pardus to šupeme na Rusavu, kde kromě občertvovačky na nás čeká pár povzbuzujících známých, což je potěšující. Co nás čeká dál, je nám oběma jasné. Pro mě hodně nepříjemný výšlap na Lysinu a pěkně táhlej přeběh Ondřejovskem a Lukovským polesím k Okluku. Asi je mi kufrování v těchto hvozdech souzeno, protože Pod Javorčím, kdy Aleš řeší bolest nártu při seběhu a já bezmyšlenkovitě koukám na záda přede mnou běžících borců si to valíme dolů po modré a asi po 500metrech se dovídáme, že běžíme zpět na Rusavu. Následuje otočka a hurá zpět do kopce. Naštěstí je to ztráta pouhých 5minut, což není taková hrůza, větší problém vidím v pomalu se ke mně plížící se krizí. Snažím se jí rozdýchávat a uklidňovat se, že mám před sebou jen nějakých dvacet kiláků a že bude dobře. Hážu do sebe gel, banán i tyčinku..cítím, že mám pořád příšernej hlad a fajn mi teda moc není. Pomalu se zmobilizuji a nakonec dobíháme i našeho „žluťáska“ Pepu, který měl více štěstí a hlavně rozumu a držel se správně trasy. Ale to už je tu opět pro mě hodně nepříjemné stoupání na Holý vrch, jediné co mě utěšuje je myšlenka, že pokud se vyškrábeme sem, seběhneme kolem mé oblíbené Alenky Bábkové na Tesák, mám morálně vyhráno. Na Tesáku klasicky výborná polévka, od Aleše osvěžující sprcha ionťákem (červení vědí) a před námi již jen Čerňava, Jehelník, Kelčák a opět drtící seběh do Rajnošek. Vzhledem k tomu, že tento závěr je skoro totožný s minulým ročníkem, můžu posoudit a s jistotou říci, že již hodně vypouštíme. Loni jsem na tomto úseku hrabala více. Aleš se hodně trápí při sebězích díky bolestivému nártu a já opět sbírám poslední síly do kopců. Oběma je nám nabídnuta pomoc od spoluběžících. Já odmítám tejp a Aleš ibuprofen, vždyť už je to kousek…ovšem nekonečnej… poslední kilometry nad vesnicí se neskutečně táhnou…ale i ty mají své konce, a tak i my konečně vbíháme do cílové brány jako první MIX tým v čase 7:23:14. Olda dobíhá půlhodinky za námi v čase 7:57:04 na krásném 29.místě ve své kategorii. Pak následují již jen ty příjemné chvíle, horká vana na hotelu, příjemná večeře s přáteli a večerní posezení. Ráno zábavné vyhlášení pod širým nebem a převzetí hodně slušné výhry.
Naším letošním cílem byla výhra ve smíšených dvojicích, což se podařilo, čas šel tentokrát stranou. Každopádně tím nejdůležitějším byl test společného běhání na ultra trailu. Aleš měl v takto dlouhém souvislém běhu premiéru, kterou zvládl skvěle. Já zas prvně prubla týmový běh, který je o toleranci, sladění sil a o velkém parťáctví, což se nám oběma na naší společné premiéře podařilo na jedničku. Já osobně jsem s výsledkem hodně spokojená, letos jsem totiž běžela nad své momentální zdravotní možnosti a za druhé pro tak velkou běžeckou individualistku, jako jsem já, je opravdovou výhrou doběh ve dvou.
A co klasický závěrem? Opět musím poděkovat Lukášovi a jeho skvělé partě, že se o nás běžce tak bezvadně postarali. Zázemí, občerstvovačky i lidi kolem závodu byli perfektní. Z mého pohledu bylo od minulého roku i perfektní značení trati. Úctyhodné byly výhry v tombole i velmi slušné ceny pro ty nejlepší. Prostě opět závod na jedničku. Snad bych našla jen výtku k čipům. Nevím, z jakého důvodu závodníci z páteční registrace nedostali k čipům pásky (i na požádání nevyhověno), ne každému svědčí mít přes sedm hodin na pevně sešněrované tkaničce čip. No a další záhadou je mi povinná výbava účastníků. Cestou jsem totiž viděla nejednoho borce bez jakéhokoliv batohu či ledvinky, což mě utvrzuje i v absenci povinné výbavy, pokud tedy neměli alu folií za trikem a čelovku s mobilem za trenýrky…ovšem to je již na svědomí startujících. Každopádně my se již teď těšíme na třetí ročník.
