Medzinárodný maratón mieru Košice
Silniční běh 42,195km
Tak mám za sebou dlouho plánované Košice. Závod jako takový musím hodnotit jen superlativy. Trať je daleko více běhatelnější než v Praze (pouze dvakrát se podbíhá cesta a žádné kostky). Organizace skvělá, na občerstvovačkách velmi ochotní. Super věc je, že vodu i iont dávali jak v kelímcích, tak asi v 3dcl lahvičkách, takže jste mohli pít za běhu aniž by jste se polili. Velmi dobrá to věc. Ve startovném krásný adidas pytlík a triko. Přesně to samé co v Praze letos prodávali za 500,- (na místě 750,-) a ještě vstup na pasta party zdarma. Nepočítám startovné za pouhých 24 euro pro ty co startují poprvé a 30 pro ostatní…
Jediná výtka je na expo, to bylo opravdu malé, umístěné v jednom nákupním centru. Rozdělené pouze na čtyři výdejní místa, vždy po dvou od půlky a maratonu. Ale bylo to kousek od nádraží, i startu. Šaten na plovárně, která byla hned přes cestu od expa dostatek a z ubytování na kolejích se mohlo vystěhovat až po závodě. Ideální jak pro běžce co plánují zaběhnout svůj první maratón – kvůli atmosféře podél trati. Tak pro zkušené profíky, kteří si přejí vylepšit osobák – trať je velmi rychlá.
Takže se zde určitě v budoucnu vrátím ještě někdy. Protože ani ta cesta, pět hodin vlakem není až tak strašná, když s vámi jede bezva parta, tak jako jela semnou. To se to potom běží na osobák samo… A atmosféra je příjemná po celé trati, ne jen u startu a cíle jak je tomu u nás. Od organizátorů je sympatické, že i když od konce srpna měli „vyprodáno“ tak se uměle nesnažili ještě ten počet startujících navýšit, ale zaměřili se na kvalitu servisu pro již zaregistrované běžce. Proto bylo opravdu málo těch nespokojených. A já už vím, jak moc je a není důležité mít či nemít zlatou známku kvality.
Samotný závod začal klasicky. Po výstřelu si pohlídat stanovené tempo a zbytečně nepřepálit. Počkat až se trochu celé pole roztáhne a pak už jen běžet a běžet. Další výhodou tohoto závodu, je modrá čára na cestě značící ideální stopu běhu po celé délce tratě. Takže i ve skrumáži po startu jsem věděl, jestli si zbytečně nenadbíhám. Cesta ubíhala v prvním kole až nečekaně dobře. Na desítce jsem doběhl ztrátu mezi výstřelem a skutečným proběhnutím startovní čáry. V té době se už však moc nepředbíhalo, spíše se vytvořili skupinky a každý si běžel to své. Sem tam se kolem prohnal nějaký střelec z půlmaratonu (ti běželi jeden okruh). Všichni jsme měli ve startovním balíčku dvě startovní čísla, jak na prsa, tak na záda. Další vychytávka tohoto závodu, kdy jste okamžitě věděli, jestli je to váš soupeř anebo jen kolega z kratší tratě či štafety.
Po obrátce na půlce mě postihla první krize. Z té mě vytáhl můj běžecký guru Láďa, který se na mě v pravý moment dotáhl a pomohl mi se s ním svézt až na 33km. Tady už jsem se neudržel a běžel si to své a pomalu čekal jak překonám dalších devět km. Láďovi to běželo a pomalu se mi začal vzdalovat. Já si začal každým km kontrolovat, kolik, že to začínám ztrácet oproti ideálu. Zde už bylo pole více roztrhané, odpadli půlkaři a tak to byl férový souboj jen s časem. Já si běžel to své a na osmatřicátém se vrátil zpět do stanoveného tempa a stihl ještě vykouzlit jeden km na hranici čtyř minut. Při náběhu na poslední rovinku jsem minul 40km. Hlavní třída vedla prakticky až do cíle a já tušil dobrý čas. Tento poslední úsek (tedy necelé 2,2km) jsem poprvé v životě běžel pod 9min a jen těsně mi unikla hranice 2hodin a 52minut. I tak nesmírná spokojenost. Pak už jen medaile se stuhou ve zlínských barvách J, pytlík s občerstvením, v zázemí horký čaj, setkání se soupeři i kolegy a hned za oploceným zázemím byli už vytisknuté výsledky a kontrola svého času, který nakonec stačil na 61. místo z celkově doběhnuvších více jak 1500 maratonců tohoto nejstaršího závodu v Evropě.
Olda
