Volkswagen Maraton Praha
Běh 42,195km
To, že letošní Prahu si pojedu vyloženě užít, jsem věděla již několik týdnů po Bratislavě. Nasvědčovalo tomu více okolností (pro červené zvědavé, bolístky háži za hlavu a ne na papír). Odkroutila jsem si sice objemové tréninky, ovšem bez tempa i sparingpartnera. Neabsolvovala jsem tedy ani svou před maratonskou osvědčenou a mnou velmi „oblíbenou“ superkompenzační dietu a ani nechystala přípravu. Svůj jubilejní desátý a zároveň čtvrtý pražský maraton jsem si chtěla náležitě vychutnat, a že se povedlo. Na start jsem nastupovala (pro mě) za velmi příznivého maratonského počasí a tedy i ideálních běžeckých podmínek. Výhodou byla i startovní pozice, kterou jsem měla zajištěnou díky účasti v MR. Tak jsem mohla z bezprostřední blízkosti pozorovat krapet nervózního Pavla Nedvěda a zároveň nasávat startovní atmosféru mezi těmi nejlepšími. V 9 hodin se na trať se mnou vydává dalších 9000 běžců, kteří dnes hodlají pokořit tuto královskou disciplínu. Rozběh i doběh (pokud se podaří) Pařížskou, patří v Praze k tomu nejlepšímu. Těm, co zažili, nemá cenu popisovat a ti, co chtějí vědět, doporučuji na vlastní kůži. Takže první metry člověk letí a jen si užívá. Trať znám dokonale a tak plánuji. Užít si, znamená pro mě, nekoukat na Garmina (jen občas pro orientaci), neběžet na hranici, pozorovat, kochat se a vychutnávat (vše myšleno při maratonu). A já se tedy kochám, pozoruji a zjišťuji, že nejlepší na trati jsou Taliáni, Portugalci a Španěláci. To jejich skandování, pořvávání a hecování mě opravdu baví, a tak běžím z Podolí (po 1/2ce) směr město a vedle mě Ital, který mi líčí svůj CV a zároveň běží v tempu 4.16 na km, asi by jsme skončili u jeho pratety na Sicílii, kdyby nás neminul do protisměru pomaleji běžící Mario, kterého si můj spoluběžící všimne a začne na něj hlasitě pokřikovat. Mario si ho očividně nevšímá, a tak můj Ital zabrzdí, hodí otočku a já jen po oku a uchu sleduji, jak se nedá opět do běhu ve směru, do té doby než si s ním Mario hlasitě neplácne. A tak si tu stověžatou běžící Prahu konečně vychutnávám. Vychutnávám si občerstvovačky, přemýšlím nad tím, jaký to tam musí být stát a podávat devítitisícům běžících bláznů kelímek, banán či sůl. Přemýšlím, co se honí hlavou mě předbíhajících, čí já je předíhající a je mi fajn, že nemusím každý kilák koukat do hodinek, ale že můžu koukat na ty vyběhaný zadky chlapů kolem mě a je mi fajn, že vůbec běžím. Přesně takhle jsem si to své maratonské jubileum představovala. Svůj čas na startovní čáře hodnotím na 3:05 (vím, co běhám při tréninku) a motivace v rámci MR není (letos pěkně našlapané). Takže mě dnes opravdu nic netrápí, krom svých zdravotních polízanic. Pro zvědavce dávám půlku něco málo přes 1:29, což je o 2min pomaleji než v Blavě, 30km mi háže k 2:09, takže se pořád vlezu do mého startovního odhadu. Na 34.km se opět propadám do svého maratonského rauše. Na maratonu mě totiž nejvíc baví odpočítávání a přirovnání trati (pokud mozek ještě občas, někdy funguje). Tzn., pokud mi chybí 10km do cíle, běžím k soutoku a zpět (KM modří vědí), a tak v hlavě počítám, přirovnávám a čaruji. Při tomto těžkém matematickém procesu zjišťuji, že sem dnes opravdu běžela pod své síly a že 4km je tak do Zahrádek (modří opět vědí) a zpět, a tím má letošní pražská jízda za několik desítek minut končí. Takže přeřazuji a mažu si to směr cíl a jak metu, tak předbíhám a předbíhám. Z výsledkové listiny následně zjišťuji, že předběhnutých bylo na posledních 12ti km 52. Z čehož mi největší radost udělaly 4 ženy, mezi nimiž byla i v posledním kilometru Ivana Martincová (k této běžecké dámě mám opravdový respekt). Nepopsatelnou odměnou je již zmiňovaná Pařížská. To ani člověk neví, jestli běží, či ho nese nad zemí hlasité skandování. V dáli vidíte časomíru a vám čas, nohy i hlava bere jinde, jen víte, že lidé řvou, skandují jen a jen pro vás a já si to letos parádnicky užívám. Úžasné, po čtvrté a přesto pořád překvapující…dobíhám s úsměvem v čase 3:03:41, což znamená 278. místo celkově, 17. žena vůbec z 900 doběhnutých a 6. v rámci MR. Jsem spokojená…mooc, sakra moc, takhle se běhá na pohodu.
Vím, že kdybych se připravovala stylem ala Blava na tento maraton, tak čas by byl jistě jinde, díky podmínkám, které dneska Praha nabídla, by to bylo opravdu ideální, ale já na svůj maratonský závod roku teprve čekám, protože jak je u mě známo na podzim mi to běhá znatelně lépe ;-) a já se těším...
Jinak pro všechny běhuchtivé, kteří ve svém nitru pořád tápají, jestli maraton, štafetu nebo cokoli, co se běhu podobá, prchejte do Prahy. U nás nenajdete lepší maraton s tak úžasnou atmosférou, servisem a zázemím, jakým Praha nabízí. Musí se nechat, že Praha se za ta léta naučila s maratonem nejen pouze sžívat, ale především dýchat. Proto díky všem fandícím, skandujícím a postávajícím. Jste, čím dál tím víc úžasnější!!!
Jana
