Volkswagen Maraton Praha 2013
Běh 42,195km
Můj druhý letošní běžecký závod byl vyhrazen právě Praze. V poslední době se totiž potýkám s velkou nechutí se účastnit běžeckých silničních závodů, ale tento je srdcový, a pokud to jde, nemůžu nebýt v tak úžasné atmosféře, kterou Praha bezpochyby všem běžcům nabízí. A tak v neděli ráno před devátou stojím v davu těch nejlepších ve skupině A, kterou mám opět zajištěnou svou účastí v mistrovství republiky. Se mnou netrpělivě očekávají startovní výstřel i oddíloví kolegové Olda Jasenský, Tomáš Neradil a Radim Stehlík. Úkol je jasný, i když před několika týdny to až tak jasné nebylo. V poslední době se totiž věnuji běhu více krosovému a hlavně objemovému s velikou absencí tempových tréninků, tak ani nemůžu očekávat nějaký hitparádový čas, ale to by bylo, aby nebylo, když se před nedávnem nabídl Olda dělat mi vodiče. Ze svých zkušeností vím, co je to za neskutečné plus mít při maratonu někoho vedle sebe, kdo kontroluje čas, kdo se o vás stará a hlavně dodává potřebný morál. Já takové štěstí nikdy neměla a vždy jen tiše záviděla všem ženským, které běhaly s takovým vodičem, takže neváhám a na takovou nabídku okamžitě přistupuji. Horší je to s cílem…jít někam dvě minuty pod tři….no ufff. Domlouváme se tedy všichni, že se pokusíme běžet pospolu a pak se uvidí. Já své možnosti hodnotím na 3:03, ale vypočítané, strojové tempo by mi mohlo sednout, a tak dnešní závod nechávám otevřený. Ale to už plujeme s tóny Vltavy Pařížskou a já si to tady zase po roce parádnicky užívám, navíc si užívám i můj početný chlapský doprovod. Kluci jsou úžasní, cokoliv potřebuji, kdykoliv je menší kolize, jsou u mě. Ale taky jsem slušně peskovaná za zrychlení na 12km, kdy probíháme opět Staroměstským náměstím a skandování vám dává potřebnou energii na zrychlení. Do půlky to jde krásně, mezičas je 1:28:28, takže dle plánu. Ovšem cestou z Podolí je tu moje první krize, díky teplému počasí. Ale to je u mě již Tomáš, který mi podává energetickou tabletu a Olda krapet zpomaluje. Stačím jen zaregistrovat, že Radim se od nás odpojuje a pádí si to před námi. Podvědomě se začínám obávat druhé strany a pro mě vždy krizové Strakonické ulice a letos tomu není bohužel jinak. I když na otočku k 29km se mi běží hodně dobře, ale důvod mi je hned znám. Olda mi jen stroze oznámí, že ztrácíme a potřebujeme nějakou tu sekundu na kilometr opět zrychlit…a já si to tak užívala. Hlavou se mi honí, kdy si jako odpočinu, že takhle to v tom pitomém vedru asi neudržím. No nic na 30km vytahuji gel a láduji do sebe…pořád mám hroznou žízeň, je mi neskutečné vedro a opouští mě veškeré síly, ještě zjišťuji, že Tomáš i Radim zůstávají za námi…sen o společném doběhu se rozplynul. Já mobilizuji trochu hlavu i síly a jediné, co mi v hlavě šrotuje je držet se Oldy. Tupě koukám na jeho černé kmitající podkolenky a poslouchám jeho instrukce. Momentálně je pro nás důležité neztrácet…máme ½ minuty k dobru, abychom doběhli pod tři hodiny. No ono se to řekne, ale taky máme 5km před sebou. Pět kilometrů, které budou bolet…klasicky převádím a říkám si je to do Trávnických zahrádek a zpět…co to je…nějaký cizinec mi dává ruku na záda a pomáhá mi, někdo jiný mi podává houbičku s vodou a říká, že jsem úžasná, že to dám, vedle sebe slyším hlasité come on girl...všichni chlapi kolem jsou skvělí, chtěla bych jím strašně moooc poděkovat, ale já jen sleduji černé podkolenky a vnímám další instrukci na 40km, že mám na to 9minut…kdyby tu nebyl ten pitomej tunel…kdyby ta dlažba tolik nebolela, kdyby to slunko nesvítilo…na 41 kilometru předbíhám Lenku Šibravovou, která je evidentně v těžké krizi…kilák…jeden kilometr…do háje…tenhle stres, jestli to výjde pod tři sem již jednou zažila…letos si doběh Pařížskou vůbec neužívám, nevnímám, jen slyším Oldu, že kvůli pár sekundám si to nenechám utéct, ale já víc fakt už nemůžu, ale můžu...:-) 2:59:53 ofiko čas a vůbec prvně při maratonu (a že jich mám dost za sebou) mi ukápla slza, jsem dojatá, že se mi to tady v Praze podařilo, sem dojatá, že Olda mi tak neuvěřitelně pomohl a je tu teď se mnou, jsem dojatá, že mi tady tak všichni pomáhali a fandili. Pár kluků mi přišlo ještě poblahopřát a já si to tady všechno konečně pořádně užívám. Navíc se dozvídám, že jsem 4.v rámci mistrovství, což je pro mě určitě nečekaný, ovšem moc příjemný bonus. Na rozdíl od minulého roku sem si tu běžící Prahu moc neužila, protože dnes to opravdu bolelo, ale za to si jí užívám ještě dnes, protože je to v životě podruhé, co jsem se dostala pod magickou hranici tři hodin u maratonu.
